Významné osobnosti
Jan Loriš
– zasloužilý vlastenec a učenec. Narodil se v Morávce 317, dne 6. března 1860. Než se odebral studovat Těšínské gymnázium, navštěvoval dvoutřídní obecnou školu na Morávce (nynější škola na Pražmě). Matka měla přání mít ze synáčka kněze a zasvěcovala ho službám božím. Po maturitě v roce 1880 ho zavedl otec na matčino přání do olomouckého semináře k zápisu. Otec však vycítil synovu nechuť ke kněžskému celoživotnímu povolání, v němž by nebyl šťastný. Nestal se tedy knězem, ale vychovatelem, učitelem a profesorem na středních školách. Studoval filosofii a klasickou filologii na vídeňské univerzitě. Pak přešel na univerzitu Karlovu v Praze a tam se stal profesorem klasické filologie. Po ukončení studií přijal místo vychovatele u baronky Korbové z Weidenheimu a poté přešel do rodiny hraběte Šlika. Psal básně, které byly později shrnuty do sbírky Světlušky. Od roku 1890 až do své smrti v roce 1920 byl učitelem v Hradci Králové, Rakovníku a na Královských Vinohradech. Jazyková otázka na Těšínsku ho přiměla napsat Rozbor podřečí hornoostravského ve Slezsku. O prázdninách vždy a rád jezdil do své rodné Morávky. Scházel se zde s českými vlastenci, pomáhal v obrodném hnutí národním a z Morávky se snažil vytvořit Beskydské letovisko, podporoval hospodářsky rodnou obec a celý svůj kraj. Zemřel 11. 1. 1920, pohřben byl na Královských Vinohradech. Na jeho rodném domě ve Vlaském je umístěna pamětní deska.
Josef Bystřičan
– narodil se 18. 4. 1886 ve Velkém Lipovém. Po gymnáziu vystudoval bohosloveckou fakultu v Olomouci. Jeho svěcení na kněze se zúčastnily tisíce farníků z okolí. Byl literárně činný pod jménem Lipovský a v roce 1894 vydal spisek Kořalka a desatero, ve kterém poukazoval na to, že lid tráví většinu volného času po krčmách, kde propíjí těžce vydělané peníze a nabádal lid, aby si více vážil duchovních a mravních hodnot. V roce 1903 vydal kromě jiných spisek Dějiny farnosti Porubské ve Slezsku. Zemřel 28. 12. 1913 ve Vídeňském Novém Městě, v léčebně, kde se léčil s nervovou chorobou. Tam byl také pohřben.
Josef Kaňok
– narodil se 12. 3. 1830 a byl obecním kronikářem. Psal si zápisky, které nazval „Píšící knížka domácích i časových věcí“, která se přes sběratele dostala do zemského archivu v Opavě. Kde nabyl vzdělání, když v té době ještě školy v obci nebyly a on už jako sedmnáctiletý zaznamenal situaci hladového roku 1848, to už nezjistíme.
Josef Lehár
- tento všestranně nadaný člověk se narodil 19. 3. 1863 v Rovensku u Litovle. Od roku 1888 byl správcem jednotřídky v Lipovém, poté se stal řídícím učitelem v Janovicích. Byl velice pokrokový a uvědomělý, za obtížných finančních i organizačních podmínek založil 22. listopadu 1896 místní hasičský spolek, jako jeden z prvních v Beskydách. Všemu, co dělal, dával výrazně český ráz. Šířil osvětu a vzdělanost nejen mezi dětmi ve školách, ale vzdělával také dospělé, například v oboru zahradnictví a pěstitelství.
Jan Koloničný
– zvaný také jako Slezský Kozina převzal ve svých 21 letech v roce 1856 horské hospodářství na Skalce od svého otce. Koloničný si na Skalce kromě ovcí a krav držel také koně, kterých používal kromě obdělávání půdy k odvážení výrobků svého dobytčího hospodářství. Přišla doba, kdy se vrchnost chtěla zbavit salaší a pastvin. Na Morávce byli v paměti lidu v té době zapsáni tři „hubitelé salaší“. Byl to nadlesní Rossi, potom první starosta Morávky Mesa, zvaný „koupený“ a pasekář Poloch, kteří se aktivně podíleli na boji o pergameny na salaše na straně těšínské komory. Neštítili se jakéhokoli podvodu, aby na důvěřivých salašnících vymámili pergameny. Koloničný se svými podílníky nebyli však tak důvěřiví a pergameny si dobře uschovali do hrnců pod kořeny stromů, kde byly v bezpečí i před domovními prohlídkami. Když těšínská komora dále usilovala o zmocnění se salaší, došlo na tajných poradách k rozhodnutí stěžovat si na útlak horalů u samotného císaře. V roce 1860 se Koloničný se svým sousedem Antonínem Kaňokem vypravili poprvé do Vídně. Vyhnuli se Frýdku a nocovali v Místku. Zde jim kněz německy sepsal žádost. Po velkých nesnázích na cestě se dostali až na hrad k císaři. Císař je dokonce přijal a Koloničný mu předložil pergameny na důkaz své pravdy. Císař posly vyslechl a ústy tlumočníka slíbil nápravu slovy „Co komu patří, to se mu nesmí vzíti“ a že do 8 dnů dostane se jim vyřízení jejich prosby. Dny plynuly, ale císařský slib zůstal nesplněn. Koloničný se tedy rozhodl k druhé cestě do Vídně, na které ho provázel Petr Džvončor z Lomné. I když šli opět tajně, přece se našel zrádce, který to oznámil na lesním úřadě. Byli tak ve Vídni očekáváni, zatčeni, dopisy a pergameny jim byly odebrány, Koloničný byl dokonce po dobu 9 měsíců vězněn jako těžký zločinec s jednou nohou v okovech. Jeho druha uvěznili na Mírově, kde zemřel. Po návratu z těšínského vězení našel salaš posázenou lesními sazenicemi a své hospodářství vyrabované. Ještě v roce 1901 se vedly závěrečné boje o salaše na Skalce. 12. května toho roku pak zatkli dva nejbližší spolubojovníky Koloničného, Antonína Kaňoka a již 70letého starce Josefa Pitříka. Spoutané je odvedli do Frýdku prý pro porušení panské držby salaší. I v těchto těžkých dobách byl Koloničný duchovním vůdcem vzdoru na Morávce a okolí. Byl znalcem vývoje salašnictví, znal nazpaměť znění mnoha pergamenových listin, které mu byly svěřovány do úschovy. Zemřel chudý 22. listopadu 1917. Pohřben je na hřbitově u kostela, tam, kde každou neděli utvrzoval své spoluobčany v důvěře v lepší zítřky.
Miluše Březinová
– narodila se 29. 3. 1930 a život zasvětila učitelství a malířství. Učila na Morávce společně s manželem, bydleli v dřevěné hájovně, jejíž portrét byl jejím prvním obrazem. Připravila soubor obrazů beskydských chalup a nazvala ho – Zde žila skromnost a snášenlivost. Vyšlo také knižně. Některé z obrazů jsou trvale vystaveny na obecním úřadě v Morávce (tyto obrazy malířka obci darovala), některé jsou také v objektu Lesy ČR, s. p. na Morávce a několik obrazů je vystaveno v Muzeu Beskyd ve Frýdku-Místku, které je také správcem sbírky.
