Pěší turistika
Pěší turistika, to je snad nejrozšířenější sport v naší republice, vhodný jak pro dospělé, tak pro děti i seniory. Na Morávce je pěší turistika tradičně dobře zajištěna udržovanou hustou sítí turistických značených stezek, které skýtají nepřeberné množství kombinací. Od krátkých rodinných procházek můžeme stupňovat náročnost až po výstup na Lysou horu s krásným panoramatickým rozhledem od Tater až po Jeseníky. Turisty lákají především výstupy s cílem a těmi mohou být horské chaty na Slavíči, na Kotaři, na Bílém Kříži, na Ropičce, či na Prašivé. Třicetikilometrový přechod hlavního hřebene Těšínských Beskyd z Prašivé, přes Kotař, Ropičku, Slavíč na Bílý Kříž je považován za jeden z nejkrásnějších a po sportovní stránce nejhodnotnějších přechodů vůbec.
Přehled nejoblíbenějších tras začínajících na Morávce:
od přehrady Morávka po modré údolím Slavíče k chatě na Slavíči – 9 km, převážně po silnici, vhodné například jako delší procházka s kočárkem i většími dětmi, možno vyjet i na kole.
z Morávky od Obecního úřadu po modré svahem na Kotař – 3 km, odtud možno pokračovat hřebenem po červené k chatě na Prašivé a zpět po modré kolem vyhlídky a odpočívadla nad Vysutým na Pražmo, pak je trasa dlouhá asi 15 km.
od AutoClub Hotelu na Morávce po zelené svahem Travného na Visalaje – 12 km.
z Morávky od Bebka údolím horního toku Morávky po zelené svahem na Bílý Kříž – 4 km. Trasa není moc frekventovaná, přičemž skýtá množství nádherných romantických míst, vhodná také pro horská kola.
Z Morávky z místní části Úspolka, kde je možno dojet autobusem, kolem neveřejné chaty u Horáka údolím Skalky po zelené na hřeben pod Malý Polom – 5 km
opět z Morávky z místní části Úspolka, kde je možno dojet autobusem, kolem neveřejné chaty u Horáka po zelené údolím Nytrové na hřeben k chatě na Slavíči – 4 km. Nádherná trasa, málo frekventovaná s úžasnými výhledy na okolní vrcholy.
Po zelené z Morávky od Obecního úřadu údolím Velkého Lipového na Ropičku 6 km.
Po žluté z Morávky z Lipového úbočím Travného vedoucím nad přehradou na Úspolku, pak údolím Skalky a Kotlů do sedla Lačnov po červené 12 km. Po této značce jde také naučná stezka Wolfram, když se z ní odbočí v sedle Lačnov po červené k chatě na Slavíči tak se projde tato stezka celá, se všemi svými 5 zastaveními – viz samostatný popis dále.
Po žluté z Morávky Lipového svahem pod Velký Lipový – 4 km.
Naučná stezka Prameny Morávky
Velice zajímavým a také poučným výletem se může stát naučná stezka Prameny Morávky, při němž se turisté leccos dozví o přírodě i o životě v okolí této řeky Morávky. Stezka byla vybudována ve spolupráci s Plzeňským Prazdrojem – závodem Radegast v Nošovicích. Na devíti naučných panelech umístěných podél stezky seznamuje návštěvníky s různými aspekty života v tomto údolí (vodní hospodářství, lesnictví, ochrana přírody, školství).
S ohledem na přírodní hodnoty této lokality i na její nepřístupnost při postupu proti proudu, je stezka ukončena symbolicky v posledním běžně dosažitelném místě. Jde o standardní přístup, uplatňovaný také u pramenů jiných řek. Stejně tak i pravé prameny velkých českých a moravských řek, jako je např. Labe, Vltava nebo Morava jsou s určitou přirozenou potřebou úcty k nim nedotčeny a místa cílů turistických výletů jsou symbolicky upravena až s odstupem několika desítek až stovek metrů pod nimi. Tak je tomu také v případě pramene řeky Morávky.
O čem vypovídají jednotlivá zastavení?
První panel naučné stezky Prameny Morávky se nachází na parkovišti Na Lipovém. Dále do hor končí možnost jízdy motorovými vozidly. Také tato skutečnost vytváří z údolí kolem horního toku řeky Morávky tichou a zároveň svébytnou a přírodně zachovalou krajinu. Než se vydáte k dalším naučným panelům, můžete si prohlédnout i nedaleké peřeje na řece Morávce – romantický úsek toku, divoce se zde prodírající mezi skalami. Autorem panelu je obec Morávka.
Druhý informační panel se nachází na okraji zátoky údolní nádrže Morávka v místě, kde do přehrady přitéká pravostranný přítok Slavíč. Přehrada Morávka byla vybudována v letech 1960 – 1964 a zabezpečuje vodou část vodárenského systému Ostravského oblastního vodovodu v množství 215 l/s. Konkrétně jsou přehradou zásobována města Český Těšín, Třinec a Havířov a některé další obce na Těšínsku. Úpravna surové vody leží odtud přibližně 10 km směrem po toku v obci Vyšní Lhoty. Údolní nádrž má celkový objem 11,95 mil. m3, z toho objem zásobní činí 4,96 mil. m3. Převažujících 6,51 mil m3 tvoří retenční objem k zachycování povodní, přehrada tak plní i významnou roli protipovodňové ochrany pro pod ní situované obce a pro město Frýdek-Místek.
Třetí panel najdeme na horním konci zátopy údolní nádrže Morávka, kde se hlavní tok Morávka stéká s bystřinou Skalka, po Slavíči druhým největším přítokem v povodí přehrady. Informuje o povodí řeky Morávky a autorem je stejně jako u druhého panelu Povodí Odry, státní podnik. Dozvíme se z něj například, že všechny toky v povodí mají bystřinný charakter a že povodí není plochou příliš rozsáhlé, patří ale srážkově k jednomu z nejexponovanějším v ČR. Také že povodí nad přehradou je tvořeno převážně lesy a má jen velmi nízké osídlení sloužící převážně k rekreaci. Lesnatost zde vysoce přesahuje 80 % a voda je v profilu přehrady hodnocena I. třídou jako voda čistá.
Čtvrtý informační panel je napůl cesty mezi Úspolkou a Bebkem. Autorem panelu je Plzeňský Prazdroj, a. s. a přečteme si zde, že přehrada Morávka má pro výrobu piva tu nejlepší vodu, protože je velmi měkká, má optimální poměr složek a obsahuje minimum dusičnanů. První pivo bylo v Nošovickém pivovaru uvařeno v prosinci 1970. Pivovar dostal jméno podle staroslovanského boha slunce, ohně, sklizně a pohostinnosti Radegasta, jehož socha od Albína Poláška stráží zdejší kraj pod vrcholem Radhoště už od roku 1931 a je jednou z nejvyhledávanějších atrakcí Moravskoslezských Beskyd. Speciální hořká chuť piva Radegast zajistila této značce nejprve dostatečnou originalitu a s rostoucí oblíbeností i potřebnou úspěšnost. Na panelu se dočteme i o řadě ocenění, které pivo značky Radegast v uplynulých letech získalo.
Autorem pátého informačního panelu umístěného v části u Bebka, kde je také konečná autobusu je obec Morávka. Pojednává o historii školství na Morávce. Zajímavé je, že na Morávce bylo postupně otevřeno 6 škol kvůli rozlehlosti obce a kvůli vysokému počtu dětí. Historické události, lepší spojení obce s městy a také výstavba přehrady způsobily, že postupně ubývalo obyvatel, a tím také dětí. Dnes v obci funguje jediná škola s názvem Základní a mateřská škola na Morávce.
Od Bebka se vydáme dále po zelené turistické značce a brzy narazíme na šestý informační panel pojednávající o Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Autorem obsahu tabule je Správa CHKO Beskydy. CHKO Beskydy byla vyhlášena již v roce 1973 a svou rozlohou 1160 km2 je dnes největším chráněným územím v ČR. Část obce spadá také do evropské soustavy Natura 2000, byla zde vyhlášena Ptačí oblast Beskydy.
Autorem sedmého informačního panelu je Klub Českých turistů. Dozvíme se mnoho o historii turistiky na Morávce. O turistických spolcích, o soupeření mezi nimi, nebo také o tom, co provázelo zakládání turistických chat na vrcholech Slavíče, Kotaře, Ropičky nebo Prašivé.
Osmý informační panel je o historii beskydských lesů, autorem tabule jsou Lesy České republiky, s. p. Dočteme se zde kupříkladu, že ještě na počátku druhého tisíciletí byla oblast Beskyd pokryta rozsáhlým přírodním pralesem, složeným ze smíšených porostů buků, jedlí a smrků. Od konce 18. století byly beskydské lesy trvale ovlivňovány racionálním lesním hospodářstvím. Stoupající poptávka po stavebním a důlním dříví a také po vláknině na výrobu papíru vedla k velkoplošným výsadbám smrku. Programem 2000 se Lesy ČR, s. p. zavázaly pečovat o lesy tak, aby trvale sloužily k uspokojování potřeb příštích generací a poskytovaly domov bohaté paletě lesních rostlin a živočichů, k ochraně čistoty pitné vody, kterou každý z nás denně potřebuje k zachování života a k vstřícnosti k návštěvníkům lesa.
Poslední, devátý informační panel se nachází v posledním běžně dosažitelném místě poblíž pramene řeky Morávky. Poučuje o řece a pramenu samotném, dozvíme se zde například, že od pramene musí každá kapka vody urazit celkem 803 km, než dospěje do Baltického moře. Autorem panelu je s. p. Povodí Odry.
Všechny panely jsou vedle českých textů doplněny jejich resumé v angličtině, němčině a polštině. Stezku lze po celé délce absolvovat nejen pěšky, ale také na trekkingovém nebo horském kole. Ke stezce byl vydán ve spolupráci obce Morávka a Plzeňského Prazdroje a. s. rovněž reprezentativní průvodce obsahující plné verze textů naučných tabulí včetně všech cizojazyčných resumé. Je k dispozici na Obecním úřadu na Morávce.
Naučná stezka Wolfram
V období druhé světové války absolvovalo 211 důstojníků a 363 poddůstojníků a vojínů čs. zahraniční jednotky ve Velké Británii speciální parašutistický výcvik pro plnění sabotážních a zpravodajských úkolů v okupované vlasti. Z těchto vycvičených mužů pak Ministerstvo národní obrany čs. exilové vlády v Londýně vyslalo na území Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského státu 94 vojáků ve 34 skupinách. Celkem 38 parašutistů se osvobození nedočkalo. Největší a svým určením výjimečná skupina Wolfram působila v Beskydách a byla vysazena právě na Morávce.
Naučná stezka je značena pěti informačními panely a začíná poblíž partyzánského památníku na parkovišti Lipové (1) a jde po žluté turistické stezce na Úspolku (2), pokračuje k chatě U Horáka (3) a do Kotlů (4). Zde stezka naváže na červenou turistickou značku a končí u horské Kolářovy chaty Slavíč (5). Zpět do Morávky se můžeme vrátit po modré značce, která vede dolů nenáročnou cestou, dlouhou asi 9 km.
A co se tenkrát stalo?
V noci z 13. na 14. září 1944 seskočila v Beskydách v okolí Slavíče šestičlenná skupina s krycím názvem Wolfram. Cílem skupiny bylo připravit a organizovat partyzánskou činnost v severní části moravsko-slovenského pomezí a provádět rozsáhlou záškodnickou činnost. Po absolvování speciálních kurzů obdržela skupina zadání úkolů pro činnost v Protektorátu Čechy a Morava. Odlet proběhl z letiště v Brindisi v jižní Itálii.
Původní cíl (Lysá hora) se pilotům ve tmě nepodařilo najít, takže byla skupina vysazena v prostoru osady Nytrová – Kotly na Morávce. Díky vzpříčení radiostanice v otvoru letounu se první skupina bohužel rozdělila. Radista Karel Svoboda hledal své druhy, ale 18. září 1944 byl dopaden německým pátracím oddílem nedaleko Úspolky. Skupina tak přišla o svou jedinou radiostanici a radistu. Výsadkáři z druhého roje se přesunuli na náhradní stanoviště u Lhotské Louky u osady Mečová a tam se za několik dní sešli s Josefem Bierským a Josefem Otiskem z první skupiny.
Poté, co se pěti členům Wolframu podařilo opustit okolí Morávky a Lysé hory, dostali se do oblasti středních Beskyd. Částečně se jim podařilo vybudovat základní síť informátorů a zásobovačů, ale bez radiostanice nemohli splnit svůj hlavní úkol. Bylo sice domluveno, že se uskuteční další shoz materiálu včetně radiostanice, ale určené heslo „Voláme kapry“, které mělo shoz předem avizovat, ve vysílání BBC nikdy nezaznělo. Počátkem října 1944 navázali členové Wolframu kontakt s 1. čs. partyzánskou brigádou Jana Žižky z Trocnova. Pokoušeli se přes tuto skupinu kontaktovat Londýn, avšak bez výsledku. Bylo také dohodnuto osobní setkání se zástupcem velké domácí ilegální organizace Rady tří (R-3), s prof. Milošem Vysockým. Tato schůzka se měla uskutečnit 17. října na Smrku. Byl na ni vyslán Josef Bierský v doprovodu partyzána z výše zmíněné skupiny Stanislava Kotačky. Ten cestou Bierského zezadu zastřelil a oloupil jej. Po vraždě Bierského se skupina Wolfram musela stát mnohem opatrnější. Na Samčance, kam se přesunuli, se k Wolframu přidružila také sovětská zpravodajská skupina I. ukrajinského frontu. Obě skupiny odešly na jižní svah Smrku, kde začaly budovat zimní tábor. 3. listopadu však německé jednotky celou oblast obklíčily. Všem se podařilo probojovat z ohroženého prostoru, na místě však zůstala většina vybavení, munice a zbraní. Když se dozvěděli o chystané německé protipartyzánské akci Tetřev, odebrali se do Kunčic pod Ondřejníkem k rodině Vladimíra Řezníčka a ukryli se v prázdném holubníku. Početné německé jednotky pročesávaly Beskydy doslova metr po metru. Dům Řezníčkových stál těsně za kruhem prohledávaného prostoru. Pouhých 50 metrů od domku stála hlídka, která tento prostor uzavírala. Němečtí vojáci se dokonce chodili k Řezníčkovým ohřívat. Po skončení akce Tetřev, došlo ke zmírnění německých opatření a skupina se přemístila do Líšně u Brna, kde přečkala zimu u Otiskovy rodiny. Koncem února 1945 se přesunuli do blízkosti Hostěnic a vytvořili zde vlastní partyzánskou síť. 26. dubna 1945 přešli frontovou linii u Jiříkovic. Byli zadrženi Sověty a prověřováni. Po roce 1948 byli všichni různou měrou perzekuováni komunisty a rehabilitace se dočkali až po roce 1989.
Josef Otisk (30. 1. 1911 – 10. 1. 1986) – vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a až do příchodu německých okupantů vykonával funkci velitele čety, později roty v Brně. V prosinci 1939 přešel ilegálně hranice a dostal se do francouzského Marseille. Byl ustanoven velitelem 12. kulometné roty a aktivně se účastnil bojů na frontě. Po pádu Francie odjel do Anglie. Zde se opět stal velitelem roty, prodělal několik speciálních kurzů a byl vybrán pro zvláštní úkoly ve vlasti jako velitel paraskupiny Wolfram. Po válce pracoval jako velitel tankového praporu, po roce 1948 byl „odejit“ a pracoval jako zeměměřič.
Josef Bierský (19. 3. 1920 – 19. 10. 1944) – v září 1938 se dobrovolně přihlásil do čs. armády a nastoupil vojenskou základní službu. Po příchodu nacistických okupantů přešel hranice do Polska a odtud odplul lodí do Francie, kde byl zařazen k 2. pěšímu praporu. Přihlásil se k plnění zvláštních úkolů a v květnu 1943 byl přiřazen ke skupině Wolfram. 13. září 1944 byl vysazen v Beskydách, o měsíc později byl cestou na schůzku s představitelem ilegální odbojové organizace R-3 zákeřně zastřelen partyzánem Stanislavem Kotačkou na hoře Smrk.
Karel Svoboda (18. 10. 1912 – 3. 4. 1982) – v roce 1938 přešel do Polska, odtud do Francie a po vypuknutí války vstoupil do čs. vojska v Agde. Ve Francii se zúčastnil bojů na frontě a potom odplul do Anglie, kde byl přijat do programu pro zvláštní úkoly ve vlasti a přidělen ke skupině D, kdy spolu s Jozefem Gabčíkem byl původně zařazen do výsadkové skupiny Anthropoid (s úkolem provést atentát na Reinharda Heydricha), ale při výcviku se zranil a byl nahrazen. Po uzdravení zůstal u Zvláštní skupiny D jako radista, ale začal trpět pocitem, že je okolím podezírán ze snahy vyhnout se zařazení do akce. Zanechalo to na něm psychické následky, stejně jako zpráva o tragédii rodičů a manželky, kteří byli během teroru heydrichiády odsouzeni a popraveni. Také z tohoto důvodu usiloval o zařazení do akce. Byl tedy přiřazen ke skupině Wolfram jako radista a s ní také 13. 9. 1944 vyskočil v prostoru Nytrová – Kotly. Při seskoku se mu však vzpříčila radiostanice v otvoru letounu a díky tomu se po seskoku nesešel se zbytkem výsadku. Po několika dnech byl zajat Němci a tvrdě vyslýchán na gestapu. Během mučení prozradil pouze místo, kde ukryl radiostanici, ale odmítl jakoukoli spolupráci. V lednu 1945 byl převezen do koncentračního tábora Flössenburg, kde se dočkal osvobození. Po válce pracoval jako úředník nebo meteorologický pozorovatel.
Vladimír Řezníček (18. 6. 1919 – 10. 1. 2001) – v roce 1938 se mu na třetí pokus podařilo přejít hranice s Polskem a po vypuknutí války ustupoval s čs. legionem na východ do Rumunska. Odtud se dostal do francouzského Agde. Prodělal zde poddůstojnickou školu a bojoval na frontě. Po pádu Francie přeplul do Anglie a v lednu 1943 byl vyslán spolu s J. Otiskem do základního kurzu do Skotka. Kapitán Otisk si jej vybral do své skupiny Wolfram. Po roce 1948 byl často vyslýchán StB a práci si našel až v kamenolomu Správy silnic, kde dlouhá léta pracoval. Žil ve své rodné obci Kunčice pod Ondřejníkem, kde je také pochován.
Josef Černota (1. 8. 1916 – 22. 10. 2001) – v květnu 1939 utekl před hrozbou odvodu do německého Wehrmachtu do Polska ke vznikající čs. zahraniční jednotce. Odtud zamířil do severní Afriky k francouzské cizinecké legii, ale po vypuknutí války přijel s ostatními dobrovolníky do jihofrancouzského Agde, kde se formovala čs. armáda. V červnu 1940 se zúčastnil těžkých ústupových bojů na francouzské frontě. Po porážce Francie odplul do Anglie, kde se ve Skotsku sešel ve speciálním výcviku např. i s pozdějším druhem ve výsadku J. Bierským. K výsadku Wolfram byl přidělen jako zástupce velitele. Po válce cvičil budoucí výsadkáře v Hranicích na Moravě. Po únoru 1948 byl z armády odstraněn a pracoval jako dělník či traktorista.
Robert Matula (nar. 16. 1. 1918) – před válkou pracoval jako horník, v polovině roku 1938 odešel ilegálně do Polska, kde se přihlásil u čs. vojenské jednotky. Přes francouzskou cizineckou legii se dostal k čs. armádě ve Francii, kde se také zúčastnil bojů na frontě. Později prodělal v Anglii výcvik pro plnění zvláštních úkolů a v květnu 1944 byl vybrán do výsadku Wolfram. Plukovník Robert Matula je posledním žijícím členem ze skupiny Wolfram a žije v Kanadě.
Bližší popis tří zajímavých turistických tras:
1. Z Morávky přes Kotař na Prašivou a zpět
Ze středu obce Morávky se vydáme po turistické zelené značce k hotelu Morávka, pak vpravo přes řeku a za ní opět vpravo k chatě České srdce a orientačnímu místu při ústí údolí Velkého Lipového. Odtud asfaltovou silnicí pěkným údolím mezi vrchy Kyčera u Morávky a Ropička. Přímo před námi se zvedá vrchol Velkého Lipového (1003 m) a za ním Ropice (1082 m). Vlevo mineme odbočku do osady Velký Lipový, kde se ve zdejší hájence natáčela část třináctidílného televizního seriálu Přátelé zeleného údolí.
Dojdeme až k lesu a v levotočivé zatáčce pokračujeme mírně vlevo (ne přímo nad potokem) po kamenité pěšině, zkracující silniční serpentiny. Opět vyjdeme na vozovku, jdeme po ní vlevo do zatáčky a za ní vpravo vzhůru do lesa. Z cesty, stoupající okrajem paseky, jsou pěkné pohledy k Ropičce i dolů do údolí, kterým jsme přišli. Nejdříve prudkým, poté mírným stoupáním dojdeme až k chatě Ropička. Na Ropičce opustíme zelenou značku a dále se vydáme po červené. Vpravo mineme vlastní vrchol Ropičky (918 m) a pak zamíříme svahem pod vrchol Lipí (901 m). U pramene štábního kapitána Rudolfa Blechy (člena odbojové skupiny Obrana národa) sestoupíme k chatě Na Kotaři s příjemnou, stylově zařízenou restaurací. Od Kotaře se vydáme po modré po široké cestě, kdy po chvíli dorazíme na rozcestí. Tady modrá vede dále do Komorní Lhotky. My se dáme opět po červené. Lesem dojdeme až pod Čupel (892 m), k jehož zalesněnému vrcholu vede široká, ale málo používaná cesta. Obejdeme jej zprava kolem Žulové studánky. Pak zvolna stoupáme až k rozcestí, kde se znovu napojíme na cestu přicházející od Čupelu a pak téměř stále klesáme hlubokým lesy k Prašivé. Po 300 metrech dojdeme k silničce a parkovišti u chaty Na Prašivé. Prašivá, správně Malá Prašivá (706 m), protože vrchol Prašivé (843 m) je asi 600 m severozápadně od Čupelu a přešli jsme po něm po červené turistické značce, je posledním výběžkem dlouhé rozsochy Kalužný vrch – Ropice – Ropička – Čupel a jedním z nejsevernějších vrcholů Moravskoslezských Beskyd vůbec.
Na horské louce najdeme turistickou chatu Na Prašivé, vystavěnou v roce 1921. Při budování chaty ochotně pomáhali bez nároku na odměnu i lidé z blízkých obcí. Součástí stylové dřevěné chaty je i rozhledna se zastřešeným ochozem. Nedaleko od chaty stojí na louce dřevěný kostelík svatého Antonína Paduánského, lidově nazývaný také jako svatý Antoníček. Celý kostel je na ochranu před povětrnostními vlivy pobit šindelem. V době druhé světové války se kostel ocitl v zakázaném hraničním pásmu mezi „Říší“ a „Protektorátem“ a nikdo k němu nesměl. Několikrát byl zasažen dělostřeleckými granáty. Místní tradice tvrdí, že jméno Prašivá pochází z doby, kdy se do těchto míst vyváželi lidé nemocní prašivinou nebo ti, kteří dostali mor. O jejich osud se pak postarala divá zvěř.
Na rozcestí před chatou naposledy změníme barvu turistické značky a dáme se ostře vlevo po modré. Krátce sledujeme klesající silničku, po chvíli z ní odbočíme doleva na širokou lesní cestu, vedoucí po vrstevnici úbočím Prašivé a Čupelu. Cesta skočí po necelých třech kilometrech, na kraji rozlehlé mýtiny odbočíme z vozovky ostře vpravo, téměř do protisměru. Toto rozcestí, zvané Nad Vysutým, se snadno přehlédne, změna směru modré značky, není nijak vyznačena. Pomoci při orientaci nám však může zastřešené odpočívadlo, které je instalováno Lesy České republiky právě tam, kde modrá značka začíná klesat z traverzové horské cesty do údolí. Klesající cesta nás zavede do lesa, místy dost prudce sestupujeme asi 1 km. Na rozcestí čtyř cest se dáme vpravo, přejdeme potok, zabočíme vlevo a dostaneme se k rozcestí u můstku v osadě Vysutý. Modrá značka nyní pokračuje vpravo loukou k lávce přes Morávku do Pražma. Chceme-li se vrátit do výchozího místa této trasy, dáme se silnicí vlevo, pak loukou nad pravým břehem řeky a kolem samot k okraji obce Morávka, kde opět vpravo po silnici dojdeme k mostu a za ním do středu vsi.
2. Z Pražma přes Travný do Morávky
Výrazný vrchol Travného, vyrůstající z údolí Morávky a Mohelnice, tvoří důstojný protějšek protilehlé Lysé Hoře. Celý vrchol pokrývá hustý les. Toho za druhé světové války využívali partyzáni, kteří si tu vybudovali svoje útočiště. Tato trasa není příliš dlouhá, je však náročná, z nejnižšího k nejvyššímu místu je třeba překonat 770 m.
Trasa začíná u hotelu Travný v Pražmě. Obec je vcelku mladá, založil ji až v roce 1777 hrabě Jan Nepomuk Pražma, po němž dostala i jméno. Ještě před založením obce vyrostl na vyčleněné části území sousední Morávky na starém hřbitově dřevěný kostelík, sloužící třem obcím. Po čase však nedostačoval a tak byl v jeho blízkosti postaven nový, zděný kostel, zasvěcený svatému Janu Nepomuckému. Dřevěný kostelík byl v roce 1815 zbořen a rozebrán. Také původní hřbitov byl zrušen. Dnes je na jeho místě louka s křížem. Při svých putováních na Lysou horu prošel Pražmem několikrát i Petr Bezruč. Zmiňuje pak Pražmo i ve svých básních Kalina, Já a taky v básni Pole na horách. Od turistického rozcestníku poblíž hotelu Travný se vydáme po modré značce. Na křižovatce zahneme vlevo vzhůru na silnici, která stoupá kolem kostela a kříže na bývalém hřbitově. Na konci vsi míjíme nový hřbitov na Zlani. Byl založen v době epidemií a hladomoru v roce 1848. Po léta se mu říkalo „morový“, přestože s morem neměl nic společného. Na neznámém místě je zde pohřbena i Maryčka Magdonová z Krásné.
Silničkou vystoupáme až k lesu, která zde na rozcestí končí. Značená cesta pokračuje přímo a stoupá asi 800 m. Na rozcestí se dáme vpravo a zvolna stoupáme přes vrchol Obory (709 m). Za vrcholem sestoupíme do sedla, ke křižovatce turistických cest, kde vpravo odbočuje žlutá turistická značka do Krásné a na Lysou horu. V sedle stojí samota Hájenka, začíná tu lyžařský vlek a sjezdovka. Modrá značka přetíná silnici a vede přímo přes louku pěšinou, pak prudce stoupá podél vleku k lesu a dále stále vzhůru kamenitou cestou na vrchol Kozlanky (924 m). Dojdeme k asfaltové silnici, přejdeme ji a opět začínáme stoupat až na vrchol Travného. Vrcholová část bývá někdy také označována jako Velký Travný (1203 m). Z Travného pokračujeme vlevo stále mírně dolů až k široké cestě. Modrá značka tady končí, zprava však přichází zelená, která nás povede dále. Přejdeme částečně odlesněný vrchol Malého Travného a začneme prudce sestupovat po kamenité cestě přes paseky. Jako na dlani vidíme údolí Morávky i okolní vršky. Cesta nás vede opět dolů po táhlém hřebínku k pomníku partyzánů. Nápis připomíná, že dne 8. 12. 1944 padlo na tomto místě v bojích s německými okupanty deset ruských partyzánů a místní občan Dominik Kotásek, který partyzánům pomáhal. Asi 50 m vpravo od cesty v zalesněném svahu jsou už sotva rozpoznatelné zbytky partyzánského bunkru. Následuje další prudký sestup lesem k silnici. Projdeme pravotočivou zatáčkou a odbočíme na cestu vlevo. Lesem a loukami, později pěšinou mezi domky pokračujeme stále dolů k silnici až ke škole v Morávce.
3. Z Morávky přes Lačnov, Slavíč zpět do Morávky (29 km)
Optickým středem tohoto okruhu je výrazná zalesněná hora Slavíč. Značené cesty procházejí jen při jejím úpatí a najdeme zde řadu idylických koutů. Trasa je poměrně dlouhá, s častým stoupáním, většinou však po kvalitních cestách. Přesto ji však řadíme mezi náročnější, určené zkušenějším a vytrvalejším turistům.
Z Morávky, Lipový se vydáme po žluté turistické značce. Po silnici přejdeme most přes řeku a za ním zahýbáme vlevo. Asfaltová cesta pěkně stoupá do svahu nad levým břehem řeky, zprvu mezi domky, pak lesem až nad hráz vodní nádrže Morávka. Za hrází silnička stále táhle stoupá severovýchodním svahem Malého Travného. Zatáčkou zdolá boční údolíčko s divokým horským potokem a po 300 metrech nás dovede na rozcestí, kde po žluté značce odbočíme vlevo na jinou asfaltovou cestu. Pro změnu klesáme, překonáváme další menší potoky a nakonec sestoupíme do údolí Morávky na Úspolce, kde stojí bývalá hájovna, v zahradě uvidíme lidovou sochu svatého Jana Nepomuckého a dřevěný kříž.
Přejdeme křižovatku s autobusovou zastávkou a pokračujeme po silnici údolím potoka Skalka, který se na Úspolce vlévá do Morávky. Proti jeho proudu jdeme zhruba k jihovýchodu, za samotou Hrachové se údolí zužuje, silnička vede střídavě po obou březích potoka. Dojdeme k rozcestí U Horáka. Na rozcestí se k nám zleva přidá zelená značka, která nás povede dál. Za chatou Horák (neslouží veřejnosti) se žlutá odděluje vlevo, my pokračujeme po zelené po asfaltové silničce úzkým romantickým údolím potoka Skalka. Údolí patří k nejkrásnějším v Beskydech. Za poslední chalupou dojdeme na rozcestí, odkud modrá značka pokračuje rovně, o 60 metrů dále opustí asfaltovou silničku a míří vpravo na cestu kolem chaty a nad ní kolem skupiny překrásných roubenek. Přejdeme přes potůček a vystoupáme na louku k asfaltové cestě, mineme dvě stavení, za druhým se dáme vpravo pěšinkou přes malý potůček a hned za ním vlevo málo výraznou cestičkou křovinatým terénem, po 20 metrech vpravo přes potok. Po široké cestě začínáme prudce stoupat kolem lesní školky lesem vzhůru. Přetneme asfaltovou lesní vozovku a stále stoupáme, přes další silničku a lesní cestou již téměř po rovině dojdeme k rozcestí s červenou a modrou značkou pod Malým Polomem. Dáme se po červené vlevo a do cesty se nám tu postaví oplocená lesní školka. Značka vede přímo po žebříku přes ohradu. Některé úseky jsou tu však dost podmáčené. Z toho důvodu doporučujeme obejít plot po pěšině vpravo. Za školkou jdeme dál příjemnou pěšinou ve svahu pod vrcholem Kozího hřbetu (986 m). Z několika pasek si můžeme vychutnat přenádherné výhledy. Asi po jednom kilometru následuje prudší klesání a pěšina nás přivede do blízkosti silničky, která mohutnými serpentinami sestupuje do údolí Skalky. O kus dál se stočíme mírně vpravo na vrchol táhlého hřbítku a jdeme po něm pěknými lesy střídavě nahoru a dolů k rozcestí Lačnov.
Za ním následuje asi 600 metrů dlouhý výstup na předvrchol Polky, z níž je daleký panoramatický výhled, protože je prakticky holý. Pak znovu krátce stoupáme téměř k vrcholu kopce Polka (886), který míjíme po pravé straně. Dojdeme k rozcestí Pod Slavíčem a vystoupáme ke Kolářově chatě Slavíč (lidově Hadaščok). Chata je známa nejen svým stylovým prostředím, ale také dobrou kuchyní, což při tak dlouhé túře jistě přijde vhod. Od chaty se vydáme po modré, zelené a červené turistické značce k rozcestí U Slavíče a odtud vlevo po modré. Pustíme se vpravo dolů lesní cestou. Krátce před tím, než naše cesta vyústí na silničku, vidíme malý vodopád. Po silničce pak pokračujeme stále podél vody, poměrně vysoko nad strmým svahem. Modrá značka nás vede dál podél Slavíče krásnou přírodou. Projdeme rozcestím Frankův potok a pak rozptýlenou zástavbou chalup a chat dojdeme k silnici u přehrady Morávka. Značka vede po silnici vpravo kolem rozcestí U přehrady poblíž hráze. Za lesíkem u silnice mineme pomník dvou mladistvých, oběšených německými okupanty za pokus o přechod hranic se Slovenskem. Po silnici dojdeme až k výchozímu bodu Morávka, Lipový.