Historie a hospodářský vývoj
Podíváme-li se na historii kraje trochu více ze široka, zjistíme, že vzhledem ke členitosti a velkému výškovému rozpětí bylo území v pravěku osídleno skromně, spíše v závislosti na strategických cestách, tj. v severním předpolí Moravské brány a v Jablunkovském průsmyku. Archeologický odkryv svědčí spíše o řídkém a přerušovaném osídlení, výzkum je však dosud nedostatečný. První doklady o pobytu člověka nalezené ve Vyšních Lhotách – Kršli, ne až tak vzdálené od obce Morávka, pocházejí z doby bronzové. Halštatské osídlení ze starší doby železné (750 – 400 př. n. l.) je na výšinném hradisku v Chotěbuzi-Podoboře, keramické artefakty se našly v opět nedaleké Komorní Lhotce. Četné nálezy drobných mincí máme např. z Frýdku, Dobré, Komorní Lhotky, Návsí, Jablunkova či Mostů. Prakticky až do přelomu 12. a 13. století pokrýval území rozsáhlý hvozd, členěný starými obchodními či vojenskými stezkami. Ve druhé polovině 13. a na počátku 14. století, ve vrcholné fázi středověké kolonizace, nastalo období intenzivnějšího osídlování regionu, které postupovalo od nížin k Západním Beskydám. Účastnilo se ho jak domácí slovanské, tak přistěhovalé obyvatelstvo, převážně z německých oblastí (dnešního Rakouska) a z okruhu Lužických Srbů. V průběhu 16. a 17. století zasáhla další kolonizační vlna dosud neosídlené plochy v horách. Proudy migrujících Valachů zde rozšířily pastevecké salašnické hospodaření (chov ovcí a koz). Současně pronikali do horských údolí obyvatelé starších vsí z podhůří, kteří klučili lesy a hospodařili na vzniklých pasekách. Kromě toho přicházeli cizí osadníci ze vzdálenějších území Moravy, Slezska a Slovenska. Ze samot se stávaly osady a z nich horské obce. Postupně se Valaši asimilovali s původním obyvatelstvem, což vedlo k vytváření zemědělsko-pasteveckých obcí.
Samotná Morávka vznikla patrně mezi lety 1615 – 1620 v horním povodí stejnojmenné říčky.
První známý popis vsi Morávky, uvedený v urbáři frýdeckého panství z roku 1636 zní: „Ta ves nejvýše v horách leží a jsou v ní samí zahradníci, jest jich fojtem 35 a chalupníků 2. Platí za roboty z obor nebo luk, na kterých se za pana Jana z Vrbna již nebožtíka staviti počali…“
Urbáře byly jakousi knihou inventáře panského majetku včetně poddaných.
Když v roce 1636 koupili zadlužené panství šlechtici Oppersdorfové, probíhalo zrovna osídlovaní tzv. „zadních hor“, kde docházelo k rozvoji salašnictví, dřevařství a soukenického řemesla. Oppersdorfové vlastnili panství do roku 1708.
Zdrojem příjmů byla práce v panských lesích a podomácké tkalcovství.
Bezprostředním představitelem vrchnostenské moci byl vedle fojta polesný, který přiděloval lesní parcely a dozíral nad jejich spásáním a kultivací.
Mezi léty 1708 až 1797 byla obec vlastnictvím hrabat Pražmů, od roku 1797 až do roku 1918 pak patřilo celé Frýdecko k těšínskému knížectví a tím Habsburkům a po roce 1918 se Frýdecko stalo součástí Československé republiky a majetek Habsburků včetně pozemků a lesů na Morávce byl zestátněn.
Morávka není vzhledem ke svému pozdnímu osídlení bohatá na staré památky, nebo písemné prameny. Místnímu lidu poskytovalo obživu zejména zemědělství. Z prvních výrobních prostředků je znám provoz pily, postavené před rokem 1664 na využití vodní síly. Stála patrně na Úspolce. Od roku 1650 byl zde v provozu panský mlýn, pronajatý obci za 20 zlotých ročně.
Všichni osadníci z obce zprvu jen živořili na neúrodných pozemcích, z nichž ještě museli odvádět daň v naturáliích své vrchnosti. Od nejstarších dob až do zrušení roboty byli též poddaní frýdecké vrchnosti povinni pracovat na „folvarku“ (polích velkostatku), v lesích a na pilách. V pozdějších dobách si přivydělávali tkaním plátna ze lnu, který pěstovali na vlastních polích. Téměř v každém domku byl tkalcovský stav, na němž tkali dospělí i děti.
V průběhu 19. století, kdy v Lískovci a Frýdku vznikaly průmyslové závody hutní a textilní a na Ostravsku doly, odcházeli muži za výdělkem do továren a šachet a ženy pracovaly v zemědělství.
Za první světové války, která vypukla 1. srpna 1914, nastaly v obci neutěšené poměry. Nejhůře zasáhla válka do zásobování obyvatel. Ceny potravin rychle stoupaly. Brzy byly zavedeny maximální ceny za obilí a mouku a byly vydány předpisy na omezování jejich spotřeby. Od března 1915 byly zavedeny lístky na cukr, maso, sádlo, tabák a mýdlo a lidé fasovali také tzv. chlebenky. Situaci trochu pomohla velká úroda brambor v kraji v roce 1917. Pro nedostatek bavlny se šaty šily z vláken kopřiv a papíru. Koně byly odváděny pro potřeby armády a tak lidé museli sami pluhem orat půdu, což značně opožďovalo obdělávání polí. Kolik mužů přesně bylo odvedeno na vojnu se nikde nedochovalo, odváděli se však všichni schopní muži a padlých, nebo těch, kteří zraněním nebo válečným útrapám dodatečně podlehli bylo 94.
Poválečná léta přinesla do kraje tzv. bojůvkáře z Polska. Proto byla počátkem roku 1919 v obci nasazena četnická asistence.
Pohnutou historii prožívala však Morávka především v době okupace za druhé světové války. 16. listopadu 1938 byla celá jedna třetina obce na krátkou dobu zabrána Polskem a v březnu 1939 byl ze dne na den polský zábor vystřídán německou okupací a byl vyhlášen tzv. Protektorát Čechy a Morava. Právě ten fakt, že obec byla zpočátku rozdělena a ležela v horách na nově limitované hranici, přispěl k úspěšnému zapojení obce do politicko-vojenského dění. V první fázi se to projevilo na jaře 1939, kdy místní lidé pomáhali s přechody vojáků, studentů, židů a všech ostatních, kteří již cítili nebezpečí války do Polska, později na Slovensko a odtamtud do západní Evropy. Ve fázi druhé to byla sabotážní činnost, kterou Morávčané zabraňovali zvýšenému devastování beskydských hor a lesů. Zpomalovali těžbu dřeva a stavbu silnice z Morávky do Horní Lomné. Nejintenzivnější odbojovou činnost vyvíjeli občané Morávky od roku 1944. Spočívala především v podporování ilegálního odboje a ve spolupráci s partyzány. Partyzáni si za podpory obyvatel vybudovali na úbočí Malého Trávného bunkr. S občany, kteří je zásobovali potravinami, šatstvem a také jim podávali informace, byli ve stálém styku. Počátkem prosince 1944 se však situace nečekaně změnila v neprospěch partyzánů i těch, kdo jim pomáhali. Prvním projevem odplaty Němců za sabotáže a partyzánskou činnost bylo noční obklíčení usedlosti Koloničných na samotě Zajičorka, kde se právě ukrývali partyzáni po namáhavém přechodu hor Kozubové a Slavíče. Tři partyzáni zde padli, ostatním se podařilo uprchnout až na jednoho, který byl Němci zajat, mučen a nakonec jim vyzradil nejen místo partyzánského bunkru na Malém Travném, ale i jména rodin, se kterými se partyzáni stýkali. Rodina Koloničných byla uvězněna, jejich domek byl vypálen. 9. prosince 1944 byl za pomocí nových německých posil přepaden bunkr na Malém Travném. Při přestřelce zahynulo 10 partyzánů a 1 občan Morávky. Byl jím Dominik Kotásek, který aktivně pomáhal partyzánům. Němci ztratili 39 vojáků. Ony těžké prosincové dny poznamenaly tragicky nejednu rodinu. Na 14. prosince 1944 byl svolán do obecního hostince (později hostinec Partyzán) hanebný stanný soud. Původně měli být do hostince svoláni všichni muži od 16 do 60 let, ale poněvadž prostory sálu nestačily pro tak velké množství lidí, bylo nařízení změněno a soudu se tak zúčastnili jen muži z popisných čísel končících číslicemi 3, 6 a 9. Po nelidském a krutém výslechu byl vynesen rozsudek. 14 mužů bylo odsouzeno k smrti, 10 odvlečeno do koncentračních táborů.
Obec Morávka obdržela v roce 1971 za protifašistický odboj Československou cenu míru a byl jí udělen titul Partyzánská obec. Během války zahynulo 68 morávčanů.
Svého osvobození se Morávka dočkala 5. 5. 1945 v ranních hodinách. Z koncentračního tábora se mezi jinými vrátil i starosta Mucha a řídící učitel Horyla. Po válce opouštěla obec řada občanů, zejména ze sociálně slabších rodin, aby na výzvu vlády osídlovali pohraniční oblasti po odsunutých Němcích. Přesný počet občanů, kteří odešli, aby se usídlili mezi Bruntálem a Vrbnem se nikde nezaznamenal, odhaduje se něco mezi 800 – 1 100 občany.
Horským terénem procházely také ozbrojené zbytky ukrajinské povstalecké armády. Snažili se projít z Polska do Rakouska nebo dále do Německa. Místní lid v horských chalupách žil v napětí a strachu, protože banderovci, jak byli tito povstalci nazýváni, byli krutí a neváhali použít jakéhokoli násilí pro dosažení svého. Nakonec byli zneškodněni.
V roce 1980 byla Morávka sloučena s okolními obcemi Pražmo, Raškovice, Vyšní Lhoty a Krásná do integrované obce. Otázka slučování obcí byla celostátní. Byl určen jeden název a to Morávka. Po revoluci v roce 1989 se občané měli možnost vyjádřit k otázce navrácení se k původnímu rozložení obcí. Z celkového počtu 760 voličů se 73 % vyjádřilo pro rozpuštění integračního celku do své původní podoby z roku 1980 a to k 1. 1. 1991. Jakých to bylo deset let už asi nikdo spravedlivě neposoudí. Některé obce dostaly více, jiné méně, někteří lidé považují tato léta za „úrodná“, jiní pociťují jakousi křivdu.